Hundert Stunden nach Innsbruck, aneb trochu jiné putování (5. díl z 9)

Publikováno : 2016-12-14 18:49:22
Kategorie : Hundert Stunden nach Innsbruck, aneb trochu jiné putování

Díl pátý: 5 Plán "B"? ... "Jsme u Dunaje, na zásadní křižovatce - doleva je to do Innsbrucku, doprava do Regáče, jak Honza tuto variantu familiárně nazývá v geometrickou řadou sílících návrzích realizovat plán B...."

5 Plán "B"?

Odbočka Deggendorf - Regensburg

Jedeme po nějaké dost frekventované silnici. Honzovo tvrzení, že v Německu jsou všude cyklostezky, že tam určitě bude oddělený pruh, má jisté trhliny. Ukrajujeme kilometry, nemůžeme jet vedle sebe a klábosit a ani toho moc nevnímáme z krajiny. Proběhli jsme i městem Au, které nám při plánování přišlo děsně vtipné, protože v Au už to bude docela au. Proběhli jsme jím a nevšimli jsme si toho. Zastavil nás až Winzer, těsně za Au. Potkáváme Německého cyklistu ze Saska. Je to jezdec samotář a tak si chce povídat. Z konverzace v němčině, kterou může vést jen s Honzou, přechází do velmi slušné angličtiny, takže konverzujeme všichni. Přijde mi nepatřičné takhle zdržovat Petra na jeho pouti a snažím se konverzaci třikrát ukončit. Přeci jen, čas je neúprosný a jsme hluboko pod normativní kvótou stanovenou plánem. Petrovi se nechce hýbat, tak zdržuje tím, že ukončenou konverzaci znovu otevírá a zaplétá řeč se Sasíkem ke stále absurdnějším tématům. Pak provede spolu s Honzou zajímavý pokus vnutit mu vozík přímo od výrobce. Chlapík jede na silničce a je vidět, že neveze nic. Odvětí, že už je starý a náklad by neuvezl, tak řeč ukončuji a Petr se ho bez mrknutí oka hned ptá, jak mu jede kolo. Nějak se z jeho spárů dostáváme, jdeme do centra a Petrovi se tak nechce, že proti svým cestovatelským zvyklostem jí normální jídlo v hospodě. A to vlastně v celkem krátké chvíli už potřetí. Dáváme si knedlovepřozelo s pivem jako oběd a večeři, vše v jednom. Knedlíků i mas je několik druhů, zelí bohatě a celé je to v pánvi se štědrou nadílkou tuku. Přemýšlím, co je těžší, jestli tohle, nebo huspenina. A pak, že Česká kuchyně je nezdravá. Nemáme si v tomhle se sousedy co vyčítat.

Vynořuje se skupinka mentálně postižených s doprovodem. Působí klidným dojmem a výlet si užívají. Na jednu stranu mi přijde, že k nim patříme, na druhou stranu asi ne, protože nám chybí ta bezbřehá radost z výletu a bohorovný klid, co jim závidíme. Jsme u Dunaje, na zásadní křižovatce - doleva je to do Innsbrucku, doprava do Regáče, jak Honza tuto variantu familiárně nazývá v geometrickou řadou sílících návrzích realizovat plán B. Posíleni vepřovou a pivem s Petrem docházíme k závěru, že se to ještě dá dát. Petr se rozhoduje jednoznačně pokračovat směr Innsbruck a Honza ani neprotestuje. Já jsem tomu rád a tak v tu chvíli neříkám nahlas, že nevěřím, že to zvládneme ve vymezeném čase. Kdyby se Petr vrátil do výkonnosti prvního dne, tak ano, ale spíš to vypadá na něco podobného jako včera. Přejíždíme Dunaj. Řeka je to krásná a to, co drží každého od chlapeckých let, si samozřejmě na mostě přes ni neodpouštíme. Jsem rád, že od té doby nepadne o Regensburgu ani slovo a míříme definitivně do Innsbrucku.


Wow!

Předpověď počasí nevychází. Dneska je do podvečera nádherně. Není vedro ani zima, neprší, nefouká. V lese před Schmiedorfem si Petr odskakuje do houští. Nás žerou komáři tak, že na něj řveme, že počkáme za lesem a tryskem jedeme pryč. Terénní vložka blátem nás, vozíky nevozíky, nezbrzdí. Koušou úděsně. Zastavujeme u takové samoty, která působí poněkud pochmurně. Je tam několik starých strojů a starých aut. Vévodí tomu pohřebák z šedesátých let, který má uvnitř cosi, co už si nepamatuji - buď velkého plyšáka, nebo voskovou figurínu nebo kdo ví co. Vše je zarostlé a jako bydlení slouží polorozpadlá maringotka. Doráží Petr a už z dálky volá: "Tak přesně kvůli tomuhle nesnáším spaní v přírodě" a ještě rukama odhání poslední komáry. Bral jsem to jako varování, že život bezdomovce nás bude provázet i tuto noc.

Začalo pršet, nejdřív nenápadně a pak docela vydatně. Vypadá to, že předpověď přeci jen celkem vyjde, tenhle déšť umí vydržet klidně tři dny. Zastavujeme v obci Schmiedorf a schováváme se pod hranou střechy. Není to pohodlné a moc nás to ani nechrání. Přestává, tak se rozjedeme. Znovu začíná a zastavujeme pod prostorným přístřeškem dobrovolného hasičstva. Petr nemá kolo s vozíkem, tak se odebírá do protilehlé autobusové zastávky, natáhnout se na lavičku. Po chvíli přijíždí dobrovolný hasič, nevšímá si nás, možná nás ani nevidí a jde do budovy. Oknem je vidět, jak se přebírá v nějakých papírech. Přiměji Honzu, aby se šel zeptat, jestli by se nemohl kouknout na radar, jaká je situace a dal tak nenápadně najevo, že tam jsme, abychom se vyhnuli nějakému překvapení. Vidím kratičkou konverzaci a pak se Honza vrací, že hasič pohledem usoudil, že tohle je na dlouho, klidně na tři dny. Bylo vidět, že Honzovi nepřišel moc empatický, ale snad nás tam chvíli nechá. Opak byl pravdou, hasič asi jen nebyl moc výřečný, ale pochopení evidentně měl. Za chvíli šel domů, odbočil k nám, a nesl nám dvě láhvová piva. Honza vykřikl "Wow!" jako mezinárodně srozumitelný důkaz obdivu a vděčnosti. Chlap stručně naznačil, že můžeme pod přístřeškem zůstat dle potřeby, skočil do auta a zmizel. Uviděl jsem okapovou rouru se spojkou asi metr od země. Ideální otvírák na pivo. Cccct a korunka odpadla dolů. Cink, dopadla na jinou, co už tam byla asi od předešlých pocestných. Docela mě rozveselilo, jak ty vzorce chování jsou stejné. Někdo tam musel hledat v podobné situaci otvírák jako já, najít stejnou spojku a postavit se k ní ze stejné strany. A pak, že se ta německá a česká kultura nějak zásadně liší. To Honzovo "Wow!" dolehlo do zastávky naproti a probudilo Petra, který se mezitím došoural k nám. Vznikl tak problém - matematická úloha dvě děleno třemi nemá v oboru celých čísel uspokojivé řešení. Říci člověku v tísni "to jsou naše piva" a nedat mu, nám lítost nedovolila. Ale Petr už smrděl tak, že, ač je to můj kamarád, tak jsem se ho v tu chvíli už opravdu štítil. Víc, než pravého bezdomovce. Já jsem už asi také nevoněl po fialkách, ale na to si mé čichové receptory postupně zvykaly třetí den a pozvolna tak posouvaly hladinu smradu, kterou vnímaly jako čistý vzduch. Na amoniak ale reagovaly jak protipožární alarm. Zkouším kompromis: "Tak já vypiju půlku a druhou půlku Ti nechám." Na Honzovi bylo vidět, jak prokoukl moji strategii a že tuší, že mi nevyjde. Se zájmem sledoval, na čem ztroskotá. Petr říkal: "Né, nech si ho celý ...", při čemž se mi velice ulevilo, ale on pokračoval slovy :" ..., já jen ochutnám" a natáhl ruku po mém pivu. Cucl si a vrátil mi ho. Chvíli jsem bezradně přemýšlel, co budu dělat. Důkladně jsem hrdlo očistil velice špinavým předloktím a pivo jsem dopil. A protože polévka a pivo působí zřejmě na meteorologické podmínky jako jed a protijed, tak přestalo pršet a vyrazili jsme.

DALŠÍ DÍL - 6.

Související příspěvky

Sdílet tento obsah

Musíte se zaregistrovat

Klikněte zde pro registraci

Přidat komentář