Hundert Stunden nach Innsbruck, aneb trochu jiné putování (6. díl z 9)

Publikováno : 2016-12-21 10:52:23
Kategorie : Hundert Stunden nach Innsbruck, aneb trochu jiné putování

Díl šestý: 6 Alles Klar! ... "Vydatně prší. Přidáváme hodinu spánku. Vydatně prší. Spíme dál. V polospánku vnímáme, že přijel a odjel autobus. Probouzíme se a ve vydatném dešti si musíme říci krutou pravdu..."

6 Alles Klar!

Slimáci

Přijíždíme za tmy do Ostendorfu a míjíme autobusovou zastávku, na kterou Petr samozřejmě hlasitě upozorňuje. Namítám, že bych se klidně i vyspal v penzionu, Honza souhlasí a Petr překvapivě neprotestuje. Skoro se zdálo, že by to možná i jemu vyhovovalo, ale možná mi jen chtěl udělat radost. Ostendorf se prakticky plynně mění v Münchsdorf a uprostřed je pension. Zepředu není zvonek, bude zezadu. Zezadu není zvonek, zepředu nebo zezadu se doboucháme. Nedobouchali, tak tam zavoláme. Nedovolali, takže odjeli potupně do autobusové zastávky. Tam mi přijde nesmírně důležité Petra v sekundových intervalech informovat o tom, že strašně smrdí a že jsem nikoho takhle smrdět ještě nezažil. Petr tyto informace přijímá se stoickým klidem, ale nitrožilní tlak zřejmě roste.

Zastávka je menší, než v Čechách, ale k mému potěšení dva metry má, takže se tam na délku vejdeme. Petr míří ke spánku na lavičce, já uléhám pod něj a Honza vedle mě, směrem ke vchodu. Tato mince má dvě strany. Na jednu stranu nejsem na ráně, na druhou stranu jsem v epicentru Petrova chemického útoku. Sundává si boty. Stále ho při tom informuji ve výše zmíněném smyslu. Svádí to na moji náplast na puchýře, že je z nějakého materiálu, který při reakci s puchýřem uvolňuje zápach. Zjišťuji, že zastávka je na svažitém místě a že mám hlavu níž, než nohy. To by se mi nespalo pěkně, takže se otáčím a ocitám se hlavou u Petrových bot. Jedna absorbovala nadkritické množství zápachu z té náplasti a druhá se od ní bohužel nakazila. Zajíkajíc se jsem Petra přestal informovat, že smrdí a požádal jsem ho se zdvořilostí adekvátní oné situaci, ať si ty boty dá jinam. Nitrožilní tlak Petrova krevního řečiště inicioval krátký výbuch, ale nakonec si tam ty boty strčil a jali jsme se spát. Můj odhad, že to bude něco jako včera, se bohužel moc od pravdy nelišil. Petr na tom sice byl fyzicky snad i o malinko lépe, ale opět nás zdržel déšť a urazili jsme podnormativních 72km.

Za chvíli k nám míří z protějšího stavení domorodec s baterkou. Starý chlap, ale vcelku mohutný sedlák a u sloupku plotu má určitě nabitou kulovnici. A první konflikt je na spadnutí. Jde neomylně k nám, svítí přímo do zastávky. Zdraví a říká, že se kouká, jestli tam nejsou slimáci. Ještěže je na ráně Honza, vybavený znalostí němčiny. Plynně chlapovi odpovídá, ten nervózně obchází zastávku a vidí za ní zaparkovaná dvě ne zrovna nejlevnější kola s mohutně naloženými přívěsy. Jedno z kol je dokonce vyrobené v Bavorsku, někde kousek odsud. Chlapa to viditelně uklidňuje. Prostě jsme jen měli nějaký zádrhel na cestě, nouzově přenocujeme, ráno vypadneme a žádný problém s námi nebude. Už klidným hlasem popřál dobrou noc, zhasl baterku a šel spát naproti do navoněných natřepaných peřin. Bodejť ne, slimáci dnes večer nelezou. Mám dojem, že kdyby Honza neuměl německy, neměli bychom kola a byli bychom nedej bože trochu neevropského vzezření, asi by celá vesnice tomu hodnému pánovi pomáhala zpracovat nás do masokostní moučky pro krmení místím chovatelům prasat. Petr spí královsky. Honzu, který spí poprvé na kraji, budí projíždějící auta, co mu svítí do očí. Ráno si na to stěžuje a já mu oplácím nechápavý pohled ze včerejška: "Já nic takového nevnímal." Zato však mně se stalo něco, co by mě ani ve snu nenapadlo, že se stát může. Kdykoliv se Petr ve spánku pohnul, rozvířil molekuly smradu a mě pokaždé probudilo, jak se mi z toho zvedá žaludek.

Probouzíme se brzy ráno. Vydatně prší. Honza se bojí, že bude mít v tašce ve vozíku rybníček. Je z toho docela nervózní, ale zavíráme oči a přidáváme hodinu spánku. Vydatně prší. Přidáváme hodinu spánku. Vydatně prší. Spíme dál. V polospánku vnímáme, že přijel a odjel autobus. Probouzíme se a ve vydatném dešti si musíme říci krutou pravdu, že to nedáme. Proběhnou nějaké návrhy variant využívajících vynález Richarda Trevithicka, jenž vyhrál v soutěži rudného magnáta s první funkční lokomotivou, která odvezla deset tun rudy na šestnáctikilometrové trati. Náš náklad byl lehčí a železniční trať neprakticky daleko a mimo trasu. Takže jsme návrhy zamítli, dohodli se, že Petr si vezme nezbytné do baťohu, necháme ho tam napospas a s Honzou dojedeme do Innsbrucku sami. Byli jsme zhruba v půli trasy a zítra kolem poledního jsme věřili, že nám jede vlak z Innsbrucku domů. Snad jeden v jedenáct, druhý ve dvě, ale ten přijíždí děsně pozdě v noci do Prahy a Honza musí ještě zpátky do Brd. Petr měl čas o několik dní déle, takže to zkusí dát bez nás. Taková byla dohoda na začátku. Bezradně váhal, co vzít s sebou. Nejvíc překvapivé bylo, že si nevzal spacák, aby si mohl vzít sandálky, které jsou pro něj symbol toho, že to doběhne a v nich tam bude, oblečen ve sváteční mikině, chodit. A v běžeckých botách tam chodit nemůže, protože je kontaminovala ta náplast. Loučíme se a Petr vyráží napřed. Déšť akorát ustává. Když je z dohledu, vyhazujeme tajně některé jeho věci. Lahev sirupu, kterou za celou cestu ani neotevřel, všechny ty sýry, které se slily v jednu igelito-sýrovou kouli a asi kilo hrozinek. Ostatní věci dovezeme Frau Anně do Hall, u které se stavíme cestou na vlak. Petr nám před odchodem kladl na srdce: "Annu najdete v Hall in Tirol v kostele svatého Nicholase, to je ten hlavní, největší na náměstí."

Honza otevírá tašku na vozíku a bojí se, co na něj vyplave. Je z toho nervózní. Uvnitř je sucho. Zapomíná na chybějící jezdec zipu, mění názor a do konce výpravy několikrát blahořečí mému výrobku. Občas k tomu připojí, že by si z toho materiálu nechal něco ušít, ale je to spíš jen důsledek toho šoku, že v tašce bylo sucho. Vyrážíme na cestu. Můj vozík bez pár Petrových oblečků, baterek, dokladů a několika kilo nepochopitelných zásob potravin, je už skoro srovnatelně těžký jako Honzův a připadá mi tak, jako bych měl forsáž. Šlapeme docela příjemnou rychlostí. Vím, že cesta to bude dlouhá a Honzova nejdelší trasa byla dosud 160 km, samozřejmě bez valníku. Volím tempo a cestovní rychlost chci krotit na opravdu pohodovou. Máme jen jeden pokus, už něco za sebou a nechci, abychom někde řešili, že mně nebo Honzovi to najednou prostě dál nejede a železnice v nedohlednu. Největší potupa by totiž pro nás byla, kdybychom to s Honzou nedali a Petr ano. Honza tempo kvituje. Míjíme Petra, křičíme na něj radostně nějaké pozdravy a povzbuzující fráze, ale ani nezastavujeme, protože máme radost z náhle nabyté svobody. Počítám v duchu kilometry. Skvělé by bylo dát dneska dvě stě, to bude kousek před Hall. Vyspíme se, dáme tam věci Frau Anně a dojedeme zítra s rezervou na vlak. Nabízím Honzovi, že dáme dvoustovku, už jen proto, že je to pak příjemná karta na licitování při vytahování se v hospodě u piva. "Můžeš dokonce říkat, že v Alpách, on nikdo nebude vědět, že to bylo celou cestu prakticky po rovině." A připojuji svůj propočet. Je vidět, že dopočítal totéž a jasně souhlasí. Dvě stě je pro něj evidentně výzva, kterou chce dát, takže máme oba radost, že o dalším průběhu panuje naprostá shoda. Jsme zvědavi, co Petr, který se vzdát nechce, ale už je dost vyčerpaný. Přáli bychom mu to, ale moc tomu bohužel nevěříme. Přinejmenším se mu aspoň ulevilo, že už ho nikdo neubude informovat o zhoršujícím se čichovém komfortu v jeho bezprostřední blízkosti.

Alles Klar!

Přijíždíme do Schönau a máme hlad na snídani. Za chvíli je značená odbočka k obchodu EDEKA. Nakupujeme snídani, ale pití musíme vzít v přilepené prodejně nápoji. To je určitá kulturní odlišnost - jako v některých obchodech u nás ještě zůstávají oddělené třeba lahůdky, v Německu často vidíme specializovaný prodej pití. "Chcete rádler? Kde by jen mohl být? Aha, tady. A kam jedete?" "Z Prahy do Innsbrucku?" "Aha, alles klar! Alles klar!" A kouká na nás, jako bychom jeli kolem Tour de France. Nám je to hloupé, protože náš výlet přeci nic není, vždyť Petr to běží. Snídáme vydatně různé pečivo, pršut, preclík a jiné doborty. Poté, co jsem vyžunkl rádler, vyhodil jsem láhev od piva se vším odpadem do koše. Určitě byla zálohovaná. Ušetřil jsem čas, ale Petra muselo v ten okamžik píchnout u srdce. Jakpak s mu asi běží? A ta noc bez spacáku bude přísná!

Říká se, že dámám v harému se synchronizují jisté procesy. Něco podobného potkalo i nás a nad obcí Unterhöft oba na poslední chvíli přeskakujeme svodilo a vrháme se šipkou každý za svůj keřík. O té doby si už v těchto záležitostech žádnou sólo akci nedopřejeme. Pokračujeme směr Eggenfelden, projedeme nějakou přepršku. Jedeme zavřenou silnicí, která se opravuje. Trochu se obáváme německého striktního vztahu k předpisům, tak si zkouším pracovníky, kteří silnici opravují, naklonit tím, že je z dálky zdvořile zdravím. Radostně odpovídají a o zákazu vjezdu taktně mlčí. Brzy přejíždíme Inn. Vzpomínám na Honzovo nadšení z propagačně-prodejní akce. Za celou cestu jsme potkali asi osm cyklistů a sedm z toho jsme minuli tak, že neměli šanci vůbec vidět, že máme přívěsy a už vůbec ne jaké je na nich logo. Inn je tu překvapivý veletok. Bylo by hezké jet tou stezkou kolem, ale musíme pokračovat přímou cestou, máme to časově dost natěsno. Následuje Altöting a pak Garching an der Alz. Spouští se liják pár metrů před prodejnou Lidlu, jehož foyer nám poskytuje dočasný azyl. Kupuji rádler a pár meruněk, abychom se nenudili. Honza si bere rádler a meruněk se bojí, že by mu mohly příliš urychlit natrénovaný skok přes svodidla a ohrozit tak jeho ladnost. Jím je všechny. Vypadají moc pěkně a chutnají jako kameny s citrónovou příchutí. I tady si všímám, že evropská vizáž je ve městech, kterými jsme v Bavorsku projeli, spíše raritou. Ve vesnicích je tomu naopak. Dopršelo, pojedeme. Ještě jsme vyhodili dvě plechovky od piva. Kdo ví, jestli nebyly zálohované, byl tam na ně nějaký podivný automat.

DALŠÍ DÍL - 7.

Související příspěvky

Sdílet tento obsah

Musíte se zaregistrovat

Klikněte zde pro registraci

Přidat komentář