Hundert Stunden nach Innsbruck, aneb trochu jiné putování (8. díl z 9)

Publikováno : 2017-01-04 18:27:50
Kategorie : Hundert Stunden nach Innsbruck, aneb trochu jiné putování

Díl osmý: 8 S těmi přívěsy Vás do vlaku nepustím! ... "Oba mají první nástupiště jinde. Naštěstí nám to dochází včas, rychle měníme kurz a na vlakové nástupiště jedna dorážíme minutu po odjezdu vlaku..."

8 S těmi přívěsy Vás do vlaku nepustím!

Vracíme se na nádraží. Na perón vede výtah tak veliký, že není nutno ani odpojovat vozíky. To je příjemné. Zpraží nás ale důležitý výpravčí na perónu tím, že s těmi přívěsy nás do vlaku nepustí, že tam jsou háky na kola a jinde místo není a průchod musí zůstat volný a kdesi cosi. Utřeli jsme ho tím, že na ně máme místenky a nehledě na jeho odpor jsme je začali nakládat do vagónu. Způsobně jsme zavěsili kola i přívěsy na místenkami rezervované háky a když si nás důležitý pán přišel zkontrolovat, už nás nechal na pokoji a šel si po svých.
Po chvíli, co jsme se rozjeli, se objevil jiný člověk, který se ptal, co si dáme k pití. Říkám Honzovi: "Objednej mi nějaký to Hefe Weizen, já nemám sílu mu to vysvětlovat." Stevard na to: "Môžete po našom." Bylo vidět, že mu Honza chce z únavy vysvětlovat, že polsky neumíme, ale já jsem měl takovou žízeň, že jsem naštěstí slovenštinu poznal hned. Když odcházel, otočil se a konstatoval "A o hodinu dalšie?" Byla to trochu asi otázka, ale odpověď nečekal. Přesto jsme mu nadšeně řekli, že je to moc dobrý servis a že samozřejmě ano. Pak jsem mezi každým lokem usnul. Když jsem dopil, usnul jsem tvrději, ale jen na chvilku, protože mě vzbudilo, jak mi sympatický Slovák mění prázdné pivo za plné. Probuzení jako v pohádce.

Blížil se Linec a Honzovi zase narůstaly příznaky železniční fobie. Měli jsme asi deset minut na přestup a Honza maloval čerta na zeď. Bál se zpoždění, manipulace s koly a plnými vozíky a snažil se to převést i na mě. Do Lince přijíždíme včas. Kola a vozíky vyndáváme tak, že by to mohlo posloužit jako úspěšná zkouška na mechanika do boxů formule jedna. K dalším nástupištím vede bezbariérový sjezd. Budeme z těch deseti minut mít tak osm devět rezervu. Sjíždíme do podchodu a tam jsou šipky k nástupištím, ale nejnižší číslo je tři. My máme nástupiště jedna a po jedničce ani dvojce není ani vidu, ani slechu. Jdeme do nádražní haly a ani tam to není lepší. Ten tam je můj škodolibý klid. Vidíme piktogram vlaku a číslo jedna. S úlevou tam vyrážíme. Piktogram autobusu a vlaku je v Linci k nerozeznání stejný a oba mají první nástupiště jinde. Naštěstí nám to dochází včas, rychle měníme kurz a na vlakové nástupiště jedna dorážíme minutu po odjezdu vlaku.

A protože vlak má minutu a půl zpoždění, stačíme vše naložit a ještě nekonečných dvacet sekund čekáme, než se vlak konečně dá do pohybu. Mezi Lincem a Budějicemi stavíme v každém poli. Průvodčí nás informuje, že my sice lístek do Prahy máme, kola a vozíky ale nikoliv. Rakouský železničář nás poslal domů, ale ekvipáž jen do Lince. Dokupujeme lístek a místenky na kola a vozíky až domů a přestože to tak nejprve nevypadalo, těší nás, že se to daří na počkání za jízdy. Na rakousko-české hranici nás kontrolují policisté, pozdraví, odpovíme a oni na to "Kluci, mluvíte česky, tak to je v pořádku," a šli dál. V Českých Budějovicích máme mít patnáct minut pauzu. "Kdo půjde pro jídlo?" Honza jde a je vidět, že ho trochu štve, že já mezitím hlídám kola, takže nedělám nic. Slyším mohutné ccccct. Korunkový uzávěr od piva to není, spíš odpojují vagón. Jdu pro jistotu po zvuku a tam železniční pohůnek opravdu odpojuje náš vagón. "Snad nás tady neodpojíte?" "Ale jó, tenhle dál nejede, oni Vám to neřekli?" "To si děláte srandu, ne? My tu máme kola, máme na ně místenky až do Prahy!" "No to jo, ale tenhle dál nejede, má rozbitou klimatizaci. Přistaví Vám novej, úplně stejnej, už stojí na vedlejší koleji." Nečekané odpojení vagónu způsobilo, že moje nicnedělání se změnilo ve vyndávání dvou kol a dvou naložených vozíků na perón. Když se Honza vracel s bagetami a viděl vyvrhnutý obsah vagónu na perónu, nejprve ho to zarazilo, ale pak bylo vidět, že přehodnotil názor a byl zjevně spokojen, že pro jídlo šel on a já hlídal kola. Na perónu stáli ještě nějací tři Italové a cosi halekali. Druhá část vagónu na kola byla první třída, ve které zjevně cestovali. Čtvrtý se objevil ve spojce vagónu, který táhla posunovací lokomotiva na odstavnou kolej. Italové z toho měli obrovskou zábavu a ten ve spojce jim elegantně kynul. Železničáři z toho byli špatní a vypravili pro něj ještěrku. Tou ho přivezli zpět. Během chvilky jsme již rutinně naložili, naskočili a vyrazili ku Praze. Posunovací manévry způsobily desetiminutové zpoždění a reaktivovaly Honzovu železniční fobii. Průvodčí nás ujistil, že do Prahy to dotáhneme. Honza to kontroloval v průjezdních stanicích. Strojník v lokomotivě vedl vlak zvýšeným úsilím a desetiminutové manko zahladil zakrátko. Honza se uklidnil a tím, jak se od Budějovic vlak změnil v rychlík, začalo se k našemu potěšení zase roznášet pivo. V Praze na Hlavním nádraží je extrémní průtrž mračen. Honza si odskočí koupit lístky a jde ke svému vlaku, úplně v klidu, protože tady je číslování nástupišť našinci pochopitelné a má dost času. Loučíme se a vyrážím k východu. Průtrž neslábne, čekám čtvrt hodinu u dveří, než se to zmírní. Oblékám nepromoky a vyrážím domů do Dejvic. Doma je normální úterní večer, jako by se nechumelilo. Jdu po celkem pěti stech dvaceti šesti kilometrech spát.

DALŠÍ DÍL - 9.

Související příspěvky

Sdílet tento obsah

Musíte se zaregistrovat

Klikněte zde pro registraci

Přidat komentář